Jak si nevzít princeznu (2021) – recenze české pohádky

Jak si nevzít princeznu – recenze a (na pohádku nepodstatné) spoilery

A máme za sebou další štědrovečerní pohádku, ve které si (tentokrát?) hrajeme s časem, ale ve které se ukazuje, že láska možná není řešení všech trablů, ale je prostě fajn jí najít sám od sebe, a ne když vám do ní někdo remcá.

I přes poměrně hodně postav, ve kterých se díky různým časovým liniím začne člověk celkem snadno ztrácet, je příběh Jak si nevzít princeznu vlastně docela jednoduchý. Princ Leopold a Princezna Josefína se mají vzít a zdědit tak několik království a žít šťastně až do konce. Alespoň takto jim to předpoví trojice sudiček. Problém je v tom, že se od dětství tito 2 vážně nemusejí, i když je jak postavám, tak nám dost jasné, že „co se škádlívá, to se rádo mívá“.

V den svatby se oběma naskytne příležitost ukradnout sudičkám stroj času a zabránit tak sňatku, který nechce ani jeden. To se sice povede, ale ve variaci na Návrat do budoucnosti II není ona budoucnost tak růžová, jak si oba představovali. Při dobrodružství, kdy musejí vrátit věci na své místo tak naši hrdinové zjistí, že když jim nikdo nic nerozkazuje a jejich láska není předpovězena, tak si vlastně docela rozumí a kdo by to byl řekl, nakonec to i tou svatbou skončí.

Přelomová pohádka?

V zásadě všechno jde odpustit, když je film zábavný. A v tomto případě těch 90 minut uběhne jako voda. Rozhodně se nám nedostane nějaké vyloženě přelomové podívané a ani hrátky s časem nejsou dnes kdovíjak originální, ale v zásadě to ničemu nevadí.

Jde prostě o pohádku a nějaké ty nejasnosti, paradoxy nebo sem tam netrefené fóry jde s klidem odpustit. Nějaké vtipy se navíc trefí velmi přesně, což je prostě pochvala.

Nějaké ty chyby nebo zvláštní rozhodnutí přeci jen bijí do očí více, jako předabovaná královna, která se ve filmu vyskytuje díky česko-německé koprodukci, ale jak si všimnete, že pusa a zvuk jsou úplně mimo, tak už si nejde odevšimnout.

Trochu zamrzí uspěchaný konec, který přeci jen prince a princeznu k sobě dostal spíše proto, že spolu prostě strávili nějaký čas, než že by dobrodružství překypovalo romantikou (což před 20 lety zvládl i Shrek daleko lépe). Nebo prostě jak se najednou oba hrdinové vyskytli stejně staří na svatbě o 25 let později se všemi vzpomínkami, případně kam se poděly děti, kterým byla věštba předpovězena. Přidat pár minut navíc by v tomhle ohledu opravdu nevadilo a nějaké ty nejvíce zjevné časové paradoxy se daly vyřešit, třeba jen jednou větou.

No, jakmile tu máme příběh, ve kterém se vrací sem a tam v čase, máme tu různé linky a alternativní realitu, asi nemá smysl požadovat, aby vše dávalo perfektní smysl. Vlastně žádnému filmu se to nikdy (možná Terminátor 2?) nepovedlo, a nějaké ty chybky nebo dokonce hrubky se objeví, a zrovna u pohádky jde přimhouřit obě oči a brát věci tak, jak jsou.

Všeho všudy jde o povedený počin, který se sice nestane žánrovou klasikou, na kterou bychom za pár dekád vzpomínali, tak jako na Tři oříšky pro Popelku, které hned po novince následovaly, ale i tak jsou Jak si nevzít princeznu nijak neurážející jednohubkou, která dokáže na Štědrá večer v klidu zabavit, rozesmát, jen je potřeba vypnout mozek jen malinko více, než by bylo záhodno.

Kde sledovat Jak si nevzít princeznu

Pohádku Jak si nevzít princeznu najdete přímo na webu České televize, na které jste film mohli sledovat v televizi a která i film koprodukovala.

• Odkaz ke sledování najdete zde

Trailer k pohádce Jak si nevzít princeznu