Thor: Ragnarok (2017) – recenze filmu

Thor nebyl Marvelem zrovna hýčkán. Dvojka je a asi i navždy bude bohužel stále nejslabší Marvelovkou, a i když jedničku mám osobně vcelku rád a přijde mi naprosto OK, s velkým nadšením se obecně nesetkává. Thor: Ragnarok na to šel opravdu jinak a dostáváme našlapanou vesmírnou komedii, ve které společně Thor a Hulk bojují proti bohyni smrti Hele. Je to prostě film, o kterém bychom před pár lety řekli, že nikdy nemůže vzniknout, ale on vznikl, a naštěstí se opravdu povedl.

V úvodu jsme doslova vrženi do příběhu a během dvaceti minut dostaneme epickoku bitvu na ohnivé planetě, vyřešení cliffhangerového konce dvojky Thora, tak představení nové záporačky Hely v podání skvělé Cate Blanchett, která nejvíce připomíná zlou verzi Galadriel z Pána prstenů. Ta i přes velkou snahu bohužel spadá do další z řady padouchů, kteří chtějí prostě jen ničit, a ve všech jejích scénách buď dostáváme formou vyprávění lekci z historii Asgardu, nebo pořádnou akci. Škoda, že té akce nebylo ještě trochu víc, protože Hela opravdu umí rozpoutat pravé peklo. Škoda.

Jak Marvel napravil Thora

Thor to měl vždycky tak trochu složité. Divně mluvil, divně se choval a navíc to je tak trochu mimozemšťan. Sice to není zrovna nenáviděná postava, ale byl tu vždycky tak trochu navíc a od jedničky postava Thora tak trochu zahnila.

V prvním díle šlo hlavně o nalezení úcty a pokory, stejně jako o to, že Thor nakonec musel s Lokim bojovat, i když nechtěl. Dvojka nám nabídla asi nejnudnější příběhový oblouk, kdy Thor nechtěl být králem a chtěl být s Jane. Nakonec šlo i o pomstu za mrtvou matku, ale Thorův smutek byl naprosto zastíněn Lokiho až do té míry, že celý prostředek filmu nevypadal jako film o Thorovi, ale právě o jeho nevlastním bratrovi.

V jedničce Avengers jsme bohužel dostali znovu to, co v jedničce Thora, kdy se hrdina musí vypořádat se svým bratrem, i když se mu do toho vlastně moc nechce. No a Avengers: Age of Ultron? Tady Thor jenom tak nějak byl. Neměl co na práci a jeho postava se absolutně nikam nepohnula.

Thor: Ragnarok neskutečným způsobem postavu Thora oprášil a dostal na pozici jedné z nejmilovanějších postav celého MCU. Thor konečně začal mluvit normálně, prožívá si stejně trapné situace, a i když má nadlidskou sílu a je to bůh, tak nějak s ním soucítíme. Thorova cesta za záchranou Asgardu navíc i uzavře celou trilogii a i dějový oblouk z prvního dílu. V tomto ohledu opravdu smekám, a jestli bych měl na filmu vyzdvihnout jednu jedinou věc, tak to bude právě proměna Thora jako postavy.

Až moc humoru?

Thor: Ragnarok je komedie, a to opravdu se vším všudy. V tomto ohledu dalece překonává vše, co jsme u Marvelu dosud viděli, a to včetně Strážců galaxie. Že je něco jinak, poznáváme už od první minuty filmu a palba hlášek, vtípků i gagů se nezastaví až do konce. Právě humor a hlavně jeho četnost je něco, co je třetímu Thorovi často vytýkáno. Naštěstí se drtivá většina vtipů trefuje do černého a na opravdu trapný vtip si nevzpomínám.

Problém občas nastává ve chvílích, kdy se film snaží o dramatickou scénu. Celý Ragnarok je příběh o konci světa, a ve chvíli, kdy vybuchuje planeta, ale za 5 vteřin už slyšíme další hlášku, tak se celá linka malinko shodí a nedolehne tak, jak by ve skutečnosti měla. Marvelácký vesmír se proměnil, a to hodně, a právě kadence dalších a dalších hlášek nakonec způsobí, že to divákovi až tak moc nedojde.

 Thor: Ragnarok není perfektní film, humor mohl v několika scénách opravdu nebýt, celá linie na Sakaaru se mohla zkrátit a vyhlížená bitka s Hulkem prodloužit, ale všeho všudy dostáváme suverénně nejlepší Thorovský film, který dostal postavu hlavního hrdiny ze šedivého průměru mezi nejmilovanější postavy celého MCU. Velmi dobrá práce.

Thor: Ragnarok (2017) – Trailer