Black Panther (2018) – recenze filmu

Black Pantherův origin jsme si už odbyli v Captain America: Občanská válka, kde bylo představení afrického hrdiny více než uspokojivé. Režie se navíc ujal Ryan Coogler, který natočil i milované pokračování Rockyho Creed, takže se víceméně nebylo čeho bát. Nakonec to dopadlo dobře, a po vcelku nijakých trailerech naštěstí zklamání nepřišlo, nějaké vyložené nadšení ale také ne.

Black Panther jakoby úplně nevěděl, čím chce být, a bohužel jakási nekonzistentnost v mnoha ohledech mu dost podráží nohy. Spoustu věcí ale filmaři zvládli naprosto bravurně. Ale popořadě.

Nejdříve pozitiva, kterých je v Black Pantherovi plno

Zasazení do smyšlené zemičky Wakanda někde v Africe se ukázalo jako skvělý nápad. Black Panther si může jít vlastní cestou, a je velmi příjemně odříznutý od dalších členů Avengers. Kromě samozřejmě několika víceméně menších rolí vlastně ani nepoznáme, že Black Panther do nějakého velkého Marveláckého vesmíru patří. A to je dobrá zpráva.

Právě Wakanda je srdcem a duší celého filmu, a je vidět, že právě s na první pohled chudou zemičkou, ve které se pod povrchem skrývá technologická velmoc světa, si dali tvůrci obrovsky záležet. Kombinace afrických rituálů a technologických vychytávek se povedla naprosto na jedničku. Všechno do sebe krásně zapadá a člověku nepřijde divné, že se v jednu chvíli díváme na magnetické vlaky a gigantické doly vibrania, a ve druhé na souboj na život a na smrt se štíty, meči a sekyrami.

Killmonger je opravdu jedním z nejlepších padouchů

O Killmongerovi v podání Michaela B. Jordana toho bylo napsáno mnoho. Pro někoho je to naprosto top záporák z celého MCU, pro někoho je prostě Loki navždy jednička. Tak či onak konečně dostáváme padoucha, který opravdu dá hlavnímu hrdinovi zabrat, a jehož pokřivený pohled na svět víceméně chápeme. Nejde totiž o záporáka, co chce jen ničit. Jak Killmonger tak Black Panther chtějí v zásadě to samé, ale účel ne vždy světí prostředky.

Právě proto je Killmonger tak fascinující postavou. Normálně by jeho cesta ze dna až na vrchol byla klasickým originem hlavního hrdiny, kdy by (bývalý) Black Panther mohl být naprosto v klidu hlavní záporná postava. Michael B. Jordan navíc polohu zraněného a ukřivděného záporáka, kterého nechala rodina hlavního hrdiny napospas osudu, zvládá naprosto bravurně.

Jediná škoda je v poněkud nešťastném poměrně béčkovém nakousnutí příběhu na začátku, a „překvapivém“ rozuzlení někde v polovině filmu. Rozložit karty na začátku, nebo si nechat vše až na onu polovinu filmu, by fungovalo, ale takto je představení motivací pro záporáka poněkud polovičaté, což je vzhledem k tomu, jak moc jsou skvělé, obrovská škoda.

Až moc se mluví, a „bohužel“ je to na filmu nejzábavnější

Black Panther vlastně ani neskrývá, že komentuje politické i sociální dění světa. Něco podobného jsme dostali už ve druhém Kapitánovi, ale Black Panther se věnuje zase problémům jiným, a rozhodně ne méně zásadním. Problém je ale v tom, že právě ono komentování společnosti je to nejzajímavější a nejzábavnější na celém filmu. To rozhodně nemusí nijak vadit, ale díváme se na nářezový blockbuster natočený za 5 miliard korun.

Black Panther sice obsahuje akční scény, ale na svoji délku zase tak moc akční není. Bohužel akce naprosto nijak nevyniká, je až moc zbrklá a nepřehledná. Sice dostaneme několik vyloženě epických momentů, ale všechny do jednoho byly propáleny už v samotném traileru.

Finální konfrontace navíc bohužel připomíná klasický digibordel, na který si bohužel musíme v Marvelovkách tak nějak zvykat. Přitom by mnohem komornější finále působilo lépe, než obrnění nosorožci a podivně digitální duel na kolejích.

U akce je také bohužel problém v nekonzistentnosti schopností. V jednu chvíli hrdina bez větších problémů ustojí ránu z kanónu, který rozložil na šroubky i naprosto neprůstřelné auto, v jiné scéně se naopak superoblek nepopasuje s normálním granátem. Vlastně je tak nakonec lehkou neznámou, co vlastně oblek všechno umí a co si hlavní hrdina může dovolit.

Všeho všudy dostáváme pořád velmi dobře zvládnutý blockbuster, ve kterém se více mluví, než koná. Je to nečekaný přístup, ale díky tomu, jak dobře Black Panther komentuje dění ve světě, se rozhodně nezlobím.

Black Panther (2018) – Trailer