Avengers: Infinity War (2018) – recenze filmu

Avenger: Infinity War je film, který by podle všech předpokladů nikdy neměl vzniknout. Parta více než 20 hrdinů si to rozdá ve vesmírné bitvě s titánem Thanosem ve vyvrcholení desítku let trvající série a 19 filmů včetně právě Avengers: Infinity War. Je to neuvěřitelné, ale stalo se, a naštěstí si trojku Avengers vzali do parády bratři Russoovi. Ti zvládli z notorického vlastence a přednašeče vznosných proslovů vytvořit jednu z nejzajímavějších postav v Captain America: The Winter Soldier, a navíc se velmi dobře popasovali i s trojkou Kapitána, které by se z fleku mohlo říkat Avengers 2,5. Tvůrci spolehliví, natěšenost maximální, a teď už stačí přinést nejepičtější film, který kdy vznikl.

Marvelu se musí nechat to, že dokázali z premiéry Avengers: Infinity War vytvořit naprosto exkluzivní událost. Něco takového se neposledy povedlo u sedmých Star Wars, kde byla natěšenost znásobena výrazně delším čekáním. I přes roční nášup dvou až tří Marvelovek a navíc ještě příspěvkům z vesmíru konkurečního DC, se na Avengers těšil snad každý fanda. Naštěstí jsou Avengers: Infinity War opravdová bomba, na kterou se vyplatilo čekat.

Pevně se připoutejte, v Avengers: Infinity War jedeme z kopce

Avengers: Infinity War se sice tváří jako film i pro běžného diváka, který na Marvelovky sem tam narazí v televizi. Už od první minuty je ale jasné, že tady je prostě znalost minimálně deseti filmů naprosto stěžejní. Osobně nevím, jak by někdo, kdo neviděl Thor: Ragnarok, Black Panthera nebo i třeba mystického Doctora Strange, mohl mít z Avengers skvělý zážitek.

Na žádné vysvětlování tady prostě není čas, a motivace postav nebo proč se kdo chová, jak se chová, tu prostě přichází zcela přirozeně a podle toho, jak se naši hrdinové vyvíjeli. I přes na Marvelovky rekordní stopáž 150 minut jede film doslova zběsilým tempem a jediné alespoň letmé vysvětlení nastalé situace tak dostáváme skrze Hulka/Bruce Bannera, který pár let ze Země zmizel, a také moc netuší, která bije.

Pro někoho, kdo všechny filmy z MCU doslova hltá, se tak Avengers: Infinity War stává vyvrcholením celé série, ale kdo nakoukáno nemá, tak asi bude tak nějak chápat, co se na plátně děje, ale rozhodně si z výsledného hodnocení může rovnou pár (desítek) procent ubrat.

Thanos: Infinity War?

Na bitvu s Thanosem jsme byli nalákáni už od potitulkové scény prvních Avengers. Zatímco tehdy, a vlastně i v kratičké scéně ve Strážcích Galaxie, jsme dostali spíše fialového obra sedícího na trůnu, bratři Russoovi dali titánovi opravdu maximální péči a vytvořili jednoho z nejkomplexnějších a nejzajímavějších padouchů, se kterými se kdy naši hrdinové museli utkat.

Ano, v sázce je samozřejmě záchrana vesmíru, ale na rozdíl třeba od Malekitha z Thor: The Dark World, kterému šlo v zásadě pouze o destrukci, má Thanos daleko zajímavější a propracovanější motivace. Nejde navíc o nějakého nerozhodného ňoumu, ale o disciplinovaného záporáka, který si jde tvrdě za svým a vedle kterého působí v zásadě většina Avengerů jako skupinka rozhádaných děcek, kteří mají problémy vedle třímetrového obra vůbec přežít, natož ho porazit v boji nebo i dialogu a čiré logice.

Thanos dostal i na plátně více prostoru, než i třeba takový Iron Man nebo Thor, a je to právě Thanos, díky kterému je trojka Avengers opravdu osudovou událostí.

Naprosto epická akce, ale také hodně humoru

Bitvy s Thanosem i jeho pohůnky opravdu stojí za to. Rozhodně se nikdo nedržel zpátky a ať už jsme u bitvy na Titanu, nebo naopak „přízemní“ bitvy o Wakandu, je stále se na co koukat a epické momenty jsou na nás sypány plnými hrstmi. Samozřejmě nedostáváme tak propracovanou víceúrovňovou bitvu, jako v Pánovi Prstenů 2 a 3, ale naštěstí akce diváka opravdu pohltí a klasičtí šediví nepřátelští vojáci jsou mnohem zábavnější, než tisíce malých Ultronů.

Kde by ale šlo brblat více, je právě humor. Zvlášť v první polovině se docela tlačí na pilu a některé scény tu jsou jenom proto, aby byly. Ano, jsou opravdu vtipné, ale trochu moc je znát jak se trochu až zbytečně mění tón filmu. Jakmile ale atmosféra zhoustne a opravdu jde do tuhého, naštěstí i fórky zjemní a zřídne jejich množství.

Všeho všudy nejsou Avengers: Infinity War perfektním filmem. Sám o sobě by prostě bez předchozích 18 Marvelovek negfungoval a kvůli opravdu nahuštěnému ději uhání někdy až moc dopředu. Některé fórky se mohly vynechat, bitva na Wakandě mohla být propracovanější i z hlediska dramaturgie, Captain America nemá tolik prostoru a tak dál a tak dál.

Všechno jsou to ale naprosté drobnosti a bratři Russoovi dokázali vytvořit soudržný film s jedním z nejlepších komixových záporáků vůbec. I přes některé mouchy je Avengers: Infinity War nejlepším filmem, jaký mohl vzniknout. I když to není moje nejoblíbenější Marvelovka, nedovedu si představit, že by mohla být trojka Avengers lepší, než jaká je.

Avengers: Infinity War (2018) – Trailer